»LIMONOW«


von
Emmanuel Carrère



Die unautorisierte Webseite zum Buch.
Von den Machern von Limonow.de

zurück

Velký příběh ruského darebáka

Josef Brož

Život je jako román. A román života Eduarda Limonova, vlastním jménem Savenko, by možná vydal více než na jednu, byť notně tlustou knihu. Tato má téměř 400 stran. Francouzský spisovatel Emmanuel Carrère za knihu Limonov. Deník ztroskotance, získal jedno z vrcholných literárních ocenění, Prix Rénaudot za rok 2011.

Nejde ovšem o román v pravém slova smyslu, francouzské nakladatelství P. O. L. ho ostatně zahrnuje mezi «vyprávění» (récit), což sice nic nemění na jeho síle, ale zbavuje čtenáře nejistoty, do jaké míry jde o svědectví autentické. «Limonov není smyšlená postava. Skutečně existuje. Znám ho osobně,» píše Carrère. To zní důvěryhodně.

Nenajdeme tu z výše uvedeného důvodu tedy žádné obligátní sdělení typu, že «jména a osudy románových postav neodpovídají skutečnosti». Přesto je zřejmé, že jistá míra fiktivnosti, neřkuli chtěné fabulace, se tu přece jen uplatnila — navzdory skutečnosti, že jazyk a výrazové prostředky mají často povahu reportáže a feature, a místy přecházejí v různé druhy publicistické reflexe.

Limonov: čas a místo

Patří to celkově k půvabu stylu, v němž není Carrère ve Francii osamocen. Skutečnost, že spisovatel píše o spisovateli, patří dokonce i k jistému způsobu žití... a v případě Carrèra by se dalo říct, že vlastně místy zvolil trochu i limonovský způsob.

Abyste ocenili tyto jemnosti, nemusíte ani vědět, kdo Limonov opravdu je. On sám, jako správná romatická postava, se v průběhu času mění velmi radikálně: od pouličního darebáka přes pečlivě šlechtěného básníka moskevského undergroundu; v New Yorku pro změnu na pouličního prostituta, v Paříži za módního literáta...

Ty, kteří opravdu ví, kdo byl a je Eduard Limonov, byste patrně spočítali na prstech jedné ruky. A kdo ví... Možná to neví ani on sám. Přesto, a možná právě proto, se tu člověk díky jeho příběhu dozví věci, na které by ještě nedávno nejraději zapomněl. Ani věhlasní kremlologové možná nevědí, že Putin byl nějaký čas taxikář...

Ačkoliv se autor v mnoha věcech i faktech plete (existují diskusní fóra, kde se ruští blogeři přou o detaily), neplete se v jednom, což sám shrnuje slovy: «Jeho rozporuplný, nebezpečný život, to je hotový dobrodružný román. Je to ale také život, který o něčem vypovídá. Nejen o něm, Limonovovi, nebo o Rusku, ale o celé naší historii od konce druhé světové války,» napsal.

V tom je největší síla knihy. Rusko je navíc popisováno bez předsudků, sine ira et studio, ale i srozumitelně. Místy dokonce podlehnete dojmu, že má ta země snad i jistý (skrytý) půvab. Při vší své brutalitě, nechybí jí vzpurnost, jež místy hraničí se šílenstvím.

Spisovatel mezi velkoměsty

Některé okamžiky, jež spisovatel popisuje, se zdají být značně povědomé. Aniž byste museli všechno prožít, je evidentní, že období, v němž se kalila povaha hlavního hrdiny, jaksi souvisejí s tím, co obvykle vnímáme za díl osudu, jemuž byl vystaven rovněž i osud náš — řekněme český.

Proto místy mate, když se v knize překladatelka, jistě ne zrovna úmyslně, dopouští nepřesností. Limonov, respektive Savenko, byl prostě jako mladík desperát, česky bychom snad řekli: chuligán nebo pásek (to téma se nyní vrátilo i v historické literatuře — přes Josefa Škvoreckého), rozhodně ale v žádném případě zločinec. V sovětském kontextu to znamenalo nebýt v lajně, bylo to odhodlání žít svůj život, a termíny se na to hledají různé. Neodpovídat představě své doby znamenalo tehdy být v mžiku i zekem, jak psal Alexander Solženicyn, o němž je tu také řeč, faktickým zločincem v systému, s čímž souviselo i to, dokázat zvládnout obstojně zapoj.

To rituální několikadenní opilectví, jež v čase vrcholného období Sovětského svazu popsal snad nejlépe básník Venedikt Jerofejev poémou Moskva-Petuški, zvládá francouzský spisovatel popsat velmi inspirativně, což není jediný společenský detail. Na detailech — po trajektorii proměn životních osudů naší postavy mezi světovými velkoměsty — je román vyšperkován, a to velmi precizně, byť chce vytvářet dojem rychlé reportážní črty.

Na autora, jenž vyrůstal na březích Seiny, je to výkon úctyhodný, ale kouzlo tajemství spočívá v rodinném zázemí. Carrère sice není Andrej Makin, ale vztah k Rusku má jaksi v krvi. Jeho matka Helène Carrère d´Encausse, jež se v některých okamžicích rovněž blýskne románem, je eminentní znalkyně ruských historických osudů. Samotná rodina, jakkoliv autor píše o své ruštině v uvozovkách, si přesto uchovala vysokou úroveň vztahů se zemí svých předků.

To osobní zaujetí pro osud románové postavy je důležité, autor totiž neskrývá vůči své postavě výhrady — a nelze je nemít: kdo byl chtěl v dnešním pařížském milieu dávat na odiv svůj obdiv, třeba k nacionálnímu bolševismu, jehož je Limonov zakladatelem?

Spisovatel Carrère žongluje mezi vytržením a odporem, zachovává si ale stále chladnou hlavu, aby dokázal popsat na podkladě důkladných rešerší, co Limonov dělal v osmdesátých letech v New Yorku, a poté zase v Paříži, kde se s ním rovněž osobně seznámil.

Mnišská urputnost duše

Každá z period Limonova osudu má svou vyhraněnou kvalitu, bytelnost a sílu. Román vás nenechá na pokoji, čte se mimořádně dobře a před očima vám doslova rozkvétá ta zvrácená dekadence současného světa: ať už v Moskvě, New Yorku nebo v Paříži.

Dětství, jež ještě jako Savenko prožil v Charkově (sám by se mohl vlastně cítit jako Ukrajinec, ale nestalo se tak), se prolíná do časů literárního pnutí v Moskvě, zákoutí pařížských extravagantních krypto-fašistických dýchánků (kam nikdy nedorazí předseda Jean-Marie Le Pen), jak je Carrère zachycuje, nebo ten zvláštní slouhovský život v New Yorku, kde být básníkem a sluhou v jedné osobě, je zdrojem zaujetí pro americkou uměleckou elitu — včetně Lawrence Ferlinghettiho a jeho ženy...

Poněkud karikaturně vyznívá angažmá Limonova při jugoslávském konfliktu, v němž stál na srbské straně. To je nejméně autentické, i když čerpá z Limonovových reportáží. Ta věčná otázka, zda Limonov zabíjel, když jako voják v Srbské Krajině pochodoval, se vrací jako ozvěna, co někdy zakrývá to podstatné.

Limonov není vždy čitelný. A ani nechce být, je to proti smyslu jeho konání. Při četbě si ale rozhodně poopravíme názory na některé adorované literární ikony — například na básníka Josifa Brodského...

Naopak nejvěrněji mi vychází pobyt Limonova ve vězení. Snad proto, že právě ve vězení vzniklo nejvíce Limonovových knih — především esejů. Ona mnišská urputnost, askeze, usilovná «příprava na smrt», jak říká v jednom rozhovoru, ale i skutečný humanismus, jdou až na dřeň opravdovosti tohoto člověka, jenž je pro mnohé literárním strašákem, pro jiné zase jen zoufalým politickým klaunem.

Závěrečné srovnání Limonova s Putinemem nabídl Limonov (se zpupností sobě vlastní) sám svým posledním opusem. Carrère dokáže toto srovnání ironizovat, ale i on přesně ví, že ta «ruská duše», o níž mimochodem nepadne v románu ani jedinkrát zmínka, je tím podstatným, co nepřestává fascinovat čtenáře na celém světě. Fascinuje i u Limonova.

Fascinace byla kdysi důvodem, nejen pro Karla Havlíčka, Karla Kramáře nebo Eduarda Beneše, že pošilhávali — zejména ve srovnání s «ustrašenou cyničností» mnoho západních intelektuálů — směrem na Východ, ano, k tomu «velikému tomu tam dubisku».

Zdá se, že se Rusku vrátilo i k nám až v poslední době. To Rusko janusovské dvojí tváře, jež česká média umějí tak dojemně vykreslovat jako «říši zla», přičemž ono «zlo» dříme někde i v naší neznalosti onoho nepoddajného srdce, jež buší v ruské hrudi.

Musel proto přijít francouzský spisovatel Carrère, bystrý pozorovatel a svědek jednoho osudu, byť i on je tím jaksi zaskočen, aby otevřel i nám po čase, v opačném historickém gardu «okno do Ruska», do země, o níž víme vlastně překvapivě tak málo.

Vydání románu Limonov je mimořádná událost, jež nám na příběhu osudů jednoho velmi exotického muže, pobudy a ruského darebáka, zrcadlí i naši vlastní neznalost. Někdy i nechuť a odpor pochopit kořeny i toho současného Ruska.


«Literární», 06.03.2014

Eduard Limonow

Original:

Josef Brož

Velký příběh ruského darebáka

// «Literární» (cz),
06.03.2014