Teď, v dubnu, jsou to už dva roky, co Rus Eduard Savenko Limonov (60) sedí ve vazbě v moskevském vězení Lefortovo. Lídr Nacionálně bolševické strany je obviněn z ilegálního nákupu a přechovávání zbraní, přípravy teroristických aktů a z pokusu o státní převrat. Ale Limonov je také spisovatel, a to dobrý spisovatel. Slavný a jedinečný je jeho debut z roku 1976 To jsem já, Edáček; příběh ruského básníka a rebela ztraceného ve lhostejném New Yorku. Limonov je daleko víc než jen obtížný politický extremista — bohudík. Nebo bohužel, jak se to vezme.
Dnes již kultovní román To jsem já, Edáček nejdřív odmítlo třicet šest amerických nakladatelství. Jeho obsah byl k USA, zemi, která Limonova přijala a hostila v době jeho emigrace na Západ, pramálo loajální: podle něj je Amerika «rájem pro člověka-žaludek». Nakonec ale kniha pronikla ke čtenářům v šestnácti jazycích a katapultovala Limonova na dráhu uznávaného spisovatele.
Edáček Limonov, autorovo alter ego, je ten do tmava opálený, polonahý a občas i docela nahý týpek, kterého mohou v New Yorku léta sedmdesátého šestého bílé límečky pozorovat skrz prosklené stěny svých kanceláří, jak si na balkóně ubohého hotýlku pro emigranty na rohu Madison Avenue a 55. ulice vaří v obrovském kastrolu šči. Je mu přes třicet a je mu prachbídně stejně jako jeho stvořiteli. Ten se narodil s příjmením Savenko (Limonov je pseudonym) uprostřed Velké vlastenecké války v roce 1943 v provinční rodině důstojníka Rudé armády a ženy v domácnosti. Dětství a mládí prožil v Charkově. V patnácti letech opustil školu a pak sedm let výtržničil a kradl. Když byl jeden z jeho kamarádů odsouzen za znásilnění k trestu smrti, Limonov lumpáren nechal, sebral se a odjel do Moskvy. Tady se protloukal, jak se dalo, a vydobyl si status undergroundového básníka. Alespoň to o sobě tvrdí.
V Moskvě Limonov potkal svou budoucí ženu Jelenu. Společně emigrovali na izraelské vízum v rámci velké židovské emigrační vlny počátku sedmdesátých let: Židé ale nebyli. Po kratším putování po Evropě se dostali do New Yorku a tady Jelena Limonova opustila. To není drb ze života umělce, nýbrž klíčový fakt a silný impuls ke vzniku románové postavy Edáčka, který byl najednou — jak říká jeho autor v doslovu ke zmiňované knize — «hodně sám, protože, vypadl` ze všech kolektivů, jejichž členem byl do té doby». Těmi kolektivy myslí vlast-rodinu, svou ženu a emigrantské noviny, odkud Edáčka vyhodili, protože jeho články byly z neštěstí, osamění, frustrace a bídy autora ztělesněním a semeništěm antiamerické zášti.
Svoboda a co s ní
V racionálním a uspěchaném New Yorku tedy žije a trpí bezprizorný Rus, který byl dříve někým, a teď je v očích společnosti absolutní nulou. Být v Rusku básníkem — ač třeba básníkem undergroundovým, neoficiálním, nepříliš známým — znamená být jedním z vyvolených, stát tam, kde si opravdu můžete vážit sebe samého. Z této výše opojné sebeúcty a společenského uznání padá Limonov v New Yorku rovnou na dno společnosti, která, jak smutně v knize poznamenává, nepotřebuje (ruské) básníky, ale spolehlivé a pracovité myčky nádobí. Trpí jak zvíře: nedostatkem lásky, ale i nedostatkem pozornosti a uznání. Je příznačné, co ruští emigranti s hrůzou zjišťují: v Americe jim už nechutná vodka. Zatímco «tam» stačilo pořádně se napít a člověku narostla křídla, «tady» má vodka účinek opačný, účinek olověné koule, která táhne k zemi a zesiluje vědomí vlastní bídy a mizérie. Limonov zkouší různá zaměstnání — je pomocným číšníkem a občas stěhovákem, celkem vystřídá třináct profesí. Výsledkem je, že v Americe se oba Limonovové — literární figura i její autor — prodchnou nenávistí «k silným tohoto světa» a zároveň soucitem a něhou ke všem nešťastným. Kdo je silný tohoto světa? Prachatý Američan, který «jebe» Jelenu, ač kromě nacpané portmonky má vše horší než Limonov: mozek, srdce, postavu i penis. Uzurpace moci je spojena s uhlazenou pupkatou movitostí.
Rozcitlivělý vlastním neštěstím Limonov chvílemi jihne při pohledu na ponížení jiných, chvílemi plánuje násilnou nápravu stavu věcí. Pustí se do organizování demonstrací proti americké propagandě, která podle něj ohlupuje ruskou inteligenci a vábí ji do emigrace. Ruská emigrantská elita, která je vůči Západu loajální, nemůže Limonova ani cítit. Seznámí se s komunistickou aktivistkou Carol a navštěvuje mítinky její strany. Její aktivita mu ale připadá příliš zasmušile statická a přízemní: Edáček sní o takové destrukci současného pořádku, která by byla poetická i dobrodružná. Kdyby hippies nebyli mírumilovní, byli by jako Limonov a křičeli by s ním: «Pohrdám vámi, protože žijete nudně!» V noci Edáček hledá lásku a lidské teplo — v rozvalinách opuštěných domů, u bezdomovců a prostitutek. Zklamaný svou manželkou, vymačkaný jak citrón ze své lásky, nutí se do metamorfózy v «pederasta», který — tak jako žena — bude milován, aniž by musel lásku získávat a vracet, «jen pro svou pěkně tvarovanou prdelku».
Pryč se světem bez lásky
Limonov žil v New Yorku do roku 1987, kdy se přestěhoval do Paříže a začal se živit psaním. Názvy některých jeho knih symbolizují limonovské žánry i témata, ale i jeho postupný posun od autobiografie k sebeoslavě: Deník smolaře, Výrostek Savenko, Mladý darebák, Anatomie hrdiny, Poslední dny supermana, Měli jsme velkou epochu, Moje politická biografie. I když Limonov píše o jiných lidech, výsledkem je ostře vyhraněný subjektivní pohled, což je ostatně jeho záměrem, pečetí a chloubou. Do Ruska se vrátil v roce 1991 s odhodláním dělat politiku, a to nejen slovem a myšlenkou, ale i razantním činem. Po krátkém období dvoření se nacionalistickému populistovi Vladimiru Žirinovskému Limonov zakládá vlastní Nacionálně bolševickou stranu. Limonka je ruské slovo pro ruční granát, ale i název plátku, který je od devadesátého čtvrtého roku její hlásnou troubou. Program je «koktejlem pravého a levého radikalismu, okořeněným mystikou a avantgardou». Přitahuje mladé ruské extremisty, ve kterých se posedlost sociální spravedlností kříží s útočným nacionalismem. Strana má kolem osmi tisíc členů, Limonka o něco vyšší náklad.
Rusko je podle Limonova třeba vysvobodit ze zakletí byrokratické nehybnosti a předstíravé pseudopolitiky, které je přivedou ke zkáze: «Domnívám se, že stát je nereformovatelný», říká v jednom rozhovoru. «Dříve jsem o revoluci mluvil idealisticky, kdežto teď o ní uvažuji jako o absolutně nevyhnutelné operaci, hrozné, nepříjemné chirurgické operaci, bez které pacient zhebne». A bývalé ruské kolonie, vybojované krví a slzami prostého ruského člověka — o které mohl podle Limonova přijít jen takový mamlas jako Gorbačov,— je třeba znovu dostat na oběžnou dráhu bývalého impéria. Zvláště pak ty, kde úpí silná ruská menšina, jako Lotyšsko, Ukrajina, Kazachstán.
Pod Limonovovým patronátem nacbolové, jak si příslušníci jeho strany říkají, provádějí různé provokace, často namířené proti bývalým sovětským republikám a «na obranu» jejich ruských menšin. Zatím šlo spíše o výtržnictví, nicméně do některých zemí už Limonov nesmí. Pravda, jsou tací ruští intelektuálové, kteří těmto akcím říkají performance ve snaze podat Limonovovo působení spíš jako umělecký než politický čin.
Limonov byl zatčen ruskými tajnými službami na Altaji 7. dubna 2001 údajně při pokusu o ilegální nákup střelných zbraní. Od 9. září roku 2001 s ním probíhal soud a hrozilo mu až dvacet let vězení. Nebezpečné svádění horkokrevné mládeže k rozvratné činnosti je Limonovovým největším «hříchem». Hříchem formulovaným nakonec jako obvinění z pokusu o státní převrat. Zakládá se mimo jiné — a podle obhajoby výhradně — na výzvách a proklamacích obsažených ve stranickém plátku Limonka a na veřejných vyjádřeních samotného Limonova.
Zhruba před rokem a půl otiskla Litěraturnaja gazeta otevřený Limonovův dopis z vězení. Autor v něm sám sebe neskromně staví po bok perzekvovaných ruských spisovatelů včetně velikánů Dostojevského a Mandelštama. V řádcích, které prozrazují vzdor, pýchu, ale i velký strach z toho, co bude, si Limonov stěžuje, že jej veřejné mínění nechalo napospas kruté moci, která odjakživa dusí výkvět ducha.
Je rusko v Evropě?
Grázl, básník a citlivý člověk Eduard Limonov není žádný odtažitý ideolog, ale bez ideje je pro něj život málo povznášející, a tudíž málo zajímavý. Nechápe, jak je možné žít bez vzepětí štědrosti, gesta, bez vroucí interakce s lidmi. S trochou snesitelného rizika lze Limonova povýšit na nositele temperamentu a myšlenkového světa určitého typu ruské inteligence. Nebo ještě jinak: kousek Limonova je možná ukryt v každém Rusovi, v podobě «extremismu ideálů». S klíčovými hodnotami západní civilizace, jako je třeba spořivost, uměřenost, trpělivost, pragmatičnost a praktičnost, Limonov dramaticky nesouzní, v žádném případě ale tuto kulturu neodmítá jako celek. Edáček se s ní v knize poměřuje, ona má tu moc jej učinit nešťastným. Svou povahou požitkář a nadšenec vnímá kouzlo a svůdnost jejích materiálních plodů — jeho krajkové košile a značkové obleky, které si dopřává, i kdyby na chleba nebylo!
Odpověď na často propíranou otázku, zda Rusové patří do západní civilizace, by mohla znít — patří, ale po svém: jako proroci intenzívního prožitku jejích plodů, jako narušitelé středostavovského racionálního pořádku a jako neohrožení průvodci do hlubiny drásavých emocí, kam se západní člověk často sám neodváží. Ruský hédonismus je možná dětský, ale ruská potřeba vyššího smyslu života je dospělá.
New York — můj přítel
Papírový Edáček je potenciální terorista, jehož vzdor nastartovalo zhrzení, není ale z těch chladných kalkulátorů typu zasmušilých členů Rudých brigád. Spíš než spravedlnost hledá přijetí a lásku, světu by pustil žilou, protože mu lásku odpírá. Chvíle smrtelně chladného hněvu (zabíjet, krást) se v něm střídají s až buddhistickým zjihnutím popsaným s hrabalovskou kadencí: «A tak jdu směrem k Down Townu a občas se na mě někdo usměje, protože já když jdu, snažím se vypadat tak, jako bych v tu chvíli četl modlitbu, kterou jsem si nedávno pro sebe složil, vymyslel v těžkou chvíli, když jsem si všiml, že se zbytečně moc zlobím na lidi. Modlitbu to takovouto: «Nemám v srdci hněv a zlobu, nemám v srdci hněv a zlobu, i když jsem své naděje už pohřbil, nemám v srdci hněv a zlobu»».
Jeden výrazný rozdíl tedy mezi literárním Edáčkem a Limonovem z masa a kostí je. Je dán silou a přesvědčivostí Limonovova uměleckého nadání a jeho mimořádnou schopností tvůrčího vcítění, které hrají ve prospěch literární postavy na úkor člověka z masa a kostí. Román má v sobě silné kapky humanismu, ač toto tvrzení může být v kontextu politického působení jeho autora nepochopitelné. Uskříplé emigranty, tuláky, zjevy vynořující se z hrozivé temnoty a zase se v ní utápějící, stárnoucí vypočítavé a poživačné homosexuály Limonov do sebe přímo vpíjí a popisuje je se zájmem a vhledem, které nebývají u lidí bez lásky.A tak, možná trochu paradoxně, Edáčkova výpověď na čtenáře nepřenáší nenávist, ale naopak lásku a ustrnutí, zatímco z Limonova — politického agitátora — čiší jakási sebestředná sveřepost, ze které jde trochu hrůza.
Ostatně dobrým příkladem toho, jak se liší optika svobodného spisovatele a politika v případě Limonova, je jeho veřejné vystoupení proti otištění Satanských veršů Salmana Rushdieho. Najednou argumentuje: «Proč dráždit dvacet miliónů muslimů žijících na území Ruska knihou, která ani za moc nestojí?» A tak to vypadá, jako by současný Limonov už nebyl zhrzený rytíř ideálu, ale slouha účelu a politického cíle. Nicméně v Rusku se ozývají hlasy rozumných lidí, kteří poukazují na to, že zatímco v zemi beztrestně straší pokoutní, a tudíž daleko nebezpečnější extremistické skupiny, je dvacetiletý trest pro Limonova nehoráznost. Soud zvolil kompromis. V polovině dubna odsoudil Limonova ke čtyřem letům za nákup a přechovávání zbraní. Ostatní žaloby byly staženy.
Kdo by si byl pomyslel, že ten «extravagantní koktejl», jak Eduard Limonov v roce 1993 označil svou čerstvě založenou politickou stranu, se v novém tisíciletí skutečně přelije do ruské státní moci, že se vážně začne uvažovat o připojení Krymu, že začne válka na Ukrajině?
Ať se na spisovatele a opozičního politika Eduarda Limonova, který předevčírem zemřel ve věku 77 let, podíváme jakkoliv, vždy uvidíme rozpor. Jeho první a zásadní kniha nazvaná To jsem já, Edáček, napsaná v americké emigraci roku 1977, byla natolik kontroverzní, že ji kvůli nařčení z pornografie odmítla vydat všechna nakladatelství v USA. Dost odvahy našli až Francouzi, kteří knihu publikovali v roce 1979. Český překlad Libora Dvořáka se pak objevil začátkem 90. let minulého století.
Limonov se díky tomuto dílu, postupně přeloženému do 15 jazyků, stal světově známým spisovatelem. Popsal v něm příběh zhrzené lásky mladého ruského emigranta, kterého opustila milovaná žena, a především nerovné sociální vztahy v Americe, jakýsi americký sen naruby.
V roce 1980 se Eduard Limonov přestěhoval z USA do Francie, jejíž radikální část aktivní občanské a politické společnosti mu vyhovovala víc. Sedm let nato získal tamní občanství. Přispíval do novin L'Idiot international, kde se scházeli představitelé radikální levice i pravice. Právě to byl základ pro jeho cestu zpět do Ruska po zhroucení Sovětského svazu.
Ač zbaven sovětského občanství, v roce 1991 se trvale vrátil do rodné země a přemýšlel, jak uplatnit zkušenost z francouzských revolučních diskusí kolem «L'Idiot international» v situaci přerodové postsovětské společnosti.
Bránit nevinné Rusko
Roku 1993 tak vznikla zvláštní politická strana: Limonov přišel s myšlenkou soustředit se výhradně na mladé, spojit ruskou levicovou a pravicovou mládež. Neměl ovšem nosnou ideologii, která by takový experiment umožňovala. Tu dodal další zakládající člen, pravoslavný filozof Alexandr Dugin.
Limonovovi představil ruského myslitele bílé emigrace Ivana Iljina, který na pravoslavných idejích kombinovaných s německým nacionalismem vystavěl jakousi formu «ruského fašismu». Jeden příklad za všechny: «Rusko je nevinné, je to velké impérium, které se musí neustále bránit útoku zvenčí. Rusko je oběť. Jsme tu od toho, abychom ho bránili.»
Taková rétorika, Duginem přeformulovaná do srozumitelných krátkých tezí, se stala základem Limonovovy nové Nacionálně bolševické strany Ruska. Na počátku devadesátých let ty myšlenky zněly dost absurdně, ovšem radikálně naladěná mládež na ně slyšela. Vycházely noviny Limonka, což je slangové označení pro granát, s jejichž pomocí Limonov začal chystat celoruskou revoluci.
Stranu ovšem nikdo nebral vážně. Její členská základna byla rozmanitá, věkový průměr se pohyboval okolo 17 let. Největší počet členů zajistil další zakládající člen Jegor Letov a později, od roku 1995, Sergej Kurjochin.
Oba byli muzikanti s mnoha posluchači a velcí experimentátoři: Letov ve svých punkových textech kritizoval ruskou každodennost a politicko-sociální vztahy v postsovětské společnosti. Kurjochin se specializoval na happeningy, výmysly a proslavil se televizním pořadem, ve kterém s vážnou tváří celému sovětskému národu vysvětloval, že Lenin byl ve skutečnosti houba s velkou výtrusnicí, maskovaná na tank.
Přibližování k moci
Právě o tomto uskupení tedy Limonov v polovině devadesátých let mluvil jako o «extravagantním koktejlu», protože většina jeho aktivit se odehrávala na koncertech a v punkových klubech. Limonovovi, již proslavenému umělci a teprve začínajícímu politikovi, to však vyhovovalo jen chvíli. Byl už renomovaným autorem více než desítky knih, ale toužil po skutečné politické kariéře. Jako přesvědčený experimentátor se však v dalších krocích rozcházel s filozofem Duginem.
Ten se od Nacionálně bolševické strany odpojil v roce 1998 a obnovil Mezinárodní eurasijské hnutí. V novém tisíciletí se pak Dugin stále více přibližoval kremelskému mocenskému centru. Novinář a někdejší moskevský zpravodaj deníku Financial Times Charles Clover ve své knize nazvané Černý vítr, bílý sníh vysvětlil, jak Dugin myšlenku euroasijství a «ruského fašismu» v Iljinově pojetí přeložil do jazyka srozumitelného současnému establishmentu.
Rozpínavost Ruska a ideologické opodstatnění vnitřní diktatury na základě Iljinových myšlenek ostatně analyzuje i americký historik Timothy Snyder ve své poslední knize Cesta k nesvobodě: Iljinovy myšlenky v ní hrají ústřední úlohu.
Pro Eduarda Limonova coby opozičníka a buřitele byl však příklon k vládnoucí moci nepřijatelný. Dugina odvrhl, sblížil se s liberálním křídlem ruské opozice a stal se jedním z vůdců Jiného Ruska — koalice všech oponentů putinského režimu. Vymyslel a realizoval takzvanou Strategii 31, kdy se ruská opozice každého 31. dne každého druhého měsíce scházela na Majakovského náměstí v Moskvě, aby upozornila na porušování lidských práv a demokratických principů. Tyto akce se přelily i za hranice a 31. se takto demonstrovalo v mnoha evropských městech, Prahu nevyjímaje.
S liberální opozicí se Limonov rozešel kolem roku 2014, po ruské anexi Krymu. S podporovateli ruské armády v Doněcku a Luhansku, jako například spisovatelem Zacharem Prilepinem, se však rozkmotřil také. Limonov vyloučil Prilepina z Jiného Ruska a jeden z posledních Limonovových facebookových komentářů kritizoval právě Prilepinovy proputinské postoje.
Jediný tragik v epoše posměšků
Eduard Limonov vždy působil výstředně. Roku 2001 byl odsouzen za pašování zbraní. Dobu ve vězení využil k tomu, že sepsal neobyčejný text nazvaný Posvátná monstra. Jedná se o nekrology lidí, s nimiž se během svého života potkal, ovšem v nezvyklém podání: Limonov o nich píše tak, jako by byli živí, jako by s nimi stále vedl dialog, a vzhledem ke své povaze — jako by jim stále oponoval. Kniha letos vyšla v českém překladu Ondřeje Mrázka.
Do dějin literatury se Limonov zapsal jako mistr autobiografické, často provokativní prózy. Vychází z šedesátých let, kdy se věnoval konkrétní poezii. Jeho styl je věcný, suchý, pevný — snaží se postihnout události krátce a stručně. «Od začátku až do konce patřím do lyriky, vždyť já jsem jediný tragik v epoše posměšků, vylomenin a nesmyslů,» prohlásil v jednom interview.
Limonovův otec si však nad synem posteskl: «Povahu nemá po otci ani po matce: vždycky dělá všechno natruc a naopak!» Sepětí onoho «natruc a naopak» s neobyčejnou inteligencí dělalo z Limonova mimořádně zajímavého, veskrze ruského člověka.
Jako politik si mezi Evropany moc sympatií asi nezískal. Rozpínavost Ruska, kterou hlásal a ospravedlňoval, v okolních zemích stěží nacházela porozumění. Na Limonovovi ovšem bylo zajímavé, že ho odmítal snad každý vládce sovětské i postsovětské Rusi.
Bývalý generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Jurij Andropov těsně před Limonovovou emigrací prohlásil, že je to «přesvědčený antisověta». Když byl Limonov předloni pozván do televizní show Vladimira Poznera, jednalo se o jediné interview v historii tohoto programu, které se nesmělo vysílat.
Na Krym byl Limonov pozván hned po anexi Ruskem v roce 2014 a doopravdy se tam vypravil. Jeho reakce ovšem byla kritická: «Hned jsem viděl, jak je to všechno odporné, poskakovali přede mnou papoušci: lidé, kteří celá léta říkali něco úplně jiného, najednou opakovali věci, které jsem zformuloval už v devadesátých letech. Bylo dost ponižující nacházet se mezi tím křikem, hloupostí a chvastounstvím,» řekl.
Ať už jeho provokativní názory vyvolávaly hněv či zájem, Limonov vždy zůstal sám sebou, se svými radikálními názory, vždy mimo establishment, obklopen ženami. «Nedávno jsem dostal dopis od dvou žen. Radí mi, ať se stanu dobrým člověkem. Ptají se mě, proč si beru za ženy «samé šlapky». Prý bych potřeboval dobrou, hodnou ženu… Ale já vůbec dobrým být nechci. Chci krást, zabíjet a žít se šlapkami, protože je to mnohem zajímavější,» říkal.
Eduard Limonov bude tento pátek pohřben na moskevském Trojekurovském hřbitově, kde kromě dalších osobností odpočívá třeba kritička Putinova režimu Anna Politkovská.
Publikací o slavných lidech, kteří vyčnívají z davu významněji než jiní, existuje mraky. Zde se však na některé vybrané dívá svýma očima kontroverzní ruský spisovatel Eduard Limonov. A jako jednotící prvek pro jím označená posvátná monstra zvolil sebe. Sebe a svůj názor na ně. Po přečtení úvodních nabubřelých slov, ve kterých čtenáři naznačuje svou nadřazenost mi bylo jasné, že tady nebudou v hlavní roli kultovní osobnosti světových dějin, ale autorovo ego a jeho světonázor.
Eduard Limonov zemřel v březnu roku 2020, ale ještě několik desítek let předtím se musel narodit, což se mu podařilo v roce 1943. Vyrůstal v rodině důstojníka KGB a své nezpochybnitelné zmrdství asi podědil. Napsal několik knih, zúčastnil se války v Jugoslávii, spolupracoval s Putinem, pak byl proti němu a byl předsedou Národně bolševické strany Ruska. Levičák jak poleno a z textů v knize Posvátná monstra to je značně cítit.
Řeknu to na rovinu, Limonov byl kokot. Chorobný narcis zahleděný do sebe a svého světonázoru. Znát bych ho určitě nechtěl, ale jeho kniha mi dala možnost nahlédnout do hlavy člověku, od kterého bych se držel raději dál. Je to člověk, který si historii a význam určitých zásadních osob minulosti vykládá po svém, což může být trochu nebezpečné, když jej vezmeme doslovně, ale zároveň to může být určitým způsobem zajímavé. Taková zkušenost může být cenná zejména v dnešní době, kdy je tak snadné uzavřít se ve vlastní bublině a nepouštět do ní názory zvenčí. Hrdě se plácat po zádech, jaký jsme to borci a přitom za plotem nám tam zarytej komouš sepisuje svůj manifest. Občas je dobré za ten plot nahlédnout a vyslechnout si cizí názory. Ať už jsou sebedebilnější, kontroverzní nebo alespoň nestandardní. A zhruba takové názory Limonov měl.
Limonov knihu psal ve vězení, v důsledku toho všechny informace tahal z hlavy (leckdy mi přišlo, že to tahá spíš z paty) a neměl možnost si ověřit jejich správnost. A tak se občas dopouští kiksů, hloupostí a nepravd. To je však v téhle knize úplně jedno. Tady nejde o to, jakými lidmi byli Nabokov, Orwel nebo Nietzsche, ale co si o nich myslel Limonov. A můžete vsadit svou levačku na to, že šel proti proudu. Puškinovy básně se hodí leda do kalendářů a pohlednic. Tolstoj byl průměrný spisovatel píšící zdlouhavé špalky a jeho Vojna a mír je břídilská fušeřina. Alexandr Blok byl trpitel ve věci vagíny, geniální pičotrpitel. Hitler byl nedoceněný malíř. Nabokov psal obyčejné emigrantské romány a Lennon by měl být vděčný Chapmanovi, že jej zastřelil. Limonov jde ve svých textech za hranu. Zjevně se ve vězení hodně nudil a tak se rozhodl své čtenáře šokovat.
Jeho vyprávění mnohdy působí směšně, často je mimo a prakticky pořád je kontroverzní. A to je zcela zjevný účel. Limonov se snažil být kontroverzní za každou cenu. Tlačí na pilu tak silně, že se u toho řeže do vlastních nohou. Kdyby byl dřevorubec, tak si uřízne pravou ruku a ještě se nám bude snažit namluvit, že ta ruka je levá. Tak moc se snažil jít proti proudu, tak moc se snažil být za každou cenu v opozici. A vlastně proč ne? I to je způsob, jak na sebe upozornit. S knihou nakonec nemám problém. Problém mám s autorem. Samotné texty mě kolikrát pobavily a nasvítily mi ta posvátná monstra z jiného úhlu. Knihu bych hodnotil jako dovolenou strávenou na Krymu se soudruhem Grebeníčkem a jeho rodinou. Nalijte do mě hodně vodky a třeba si večer zahrajeme i Monopoly.
Vladimir Putin po svém nástupu do funkce musel čelit různým ultranacionalistickým a neonacistickým silám. V Rusku tak započal boj proti nim, ale i spolupráci s nimi.
⟨…⟩
Zlatá éra skinheadství
Když v roce 1991 padl komunistický režim, Rusko zažilo období relativní svobody. Nicméně situace nebyla ideální. Bezpečnost se zhoršovala, nebylo na mzdy vojákům a policistům, došlo k hyperinflaci a mnozí Rusové se tak propadli do bídy.
Navíc se Sovětský svaz zhroutil obrazně řečeno bez jediného výstřelu, což v mnohých vyvolalo pocity ponížení. Sovětský svaz, který o sobě tvrdil, že je poslední vývojovou úrovní před dosažení onoho blaha komunismu, který měl největší jaderný arsenál světa, který byl jednou z hlavních světových velmocí, ze dne na den skončil, a jeho nástupci se topili v problémech třetího světa.
Tato situace vytvořila dokonalé podhoubí pro různé ultranacionalistické a neonacistické skupiny. Nejvýznamnějšími organizacemi té doby byli hlavně Národní bolševici a Ruská národní jednota.
Národní bolševici
Národní bolševici vznikají do jisté míry jako výraz punku. Organizaci zakládají spisovatel Eduard Limonov, hudebník Jegor Letov, filosof Alexandr Dugin a herec Sergej Kurjochin. K roku 2007 měla přibližně 56 tisíc členů. Strana kombinovala prvky krajního nacionalismu a bolševického komunismu, což se odráželo v jejím názvu a ideologii. Její členové se sami označovali za «národní bolševiky» a usilovali o vytvoření autoritářského státu založeného na silné centrální moci, kterýby prosazoval ruský nacionalismus a socialistické principy. Národní bolševici často kritizovali západní vliv a liberalismus, odmítali kapitalismus a prosazovali myšlenku sjednocení všech rusky mluvících národů do jednoho státu, což zahrnovalo i obnovu územního rozsahu bývalého Sovětského svazu.
NBP byla známá svými provokativními a kontroverzními akcemi, které často přitahovaly mediální pozornost. Její členové se účastnili politických protestů, okupací vládních budov a dalších veřejných akcí, při nichž někdy docházelo ke střetům s policií a bezpečnostními složkami. V roce 2005 byla NBP ruskými úřady zakázána a oficiálně označena za extremistickou organizaci.
Ruská národní jednota
Ruská národní jednota (RNE) byla krajně pravicová nacionalistická politická strana a paramilitární organizace, která vznikla v Rusku počátkem 90. let po rozpadu Sovětského svazu. Organizaci vedl Alexandr Barkašov. Hlavní ideologií RNE byl ruský nacionalismus, antisemitismus, xenofobie a touha po obnovení silného autoritářského státu. Členové RNE často nosili uniformy podobné těm, které používaly nacistické organizace, a používali různé fašistické symboly, což jim vyneslo označení jako neonacistická skupina. RNE také prosazovala myšlenku «ruského pravoslaví» jako jednoho z pilířů své identity a kritizovala vliv Západu a liberalismus.
V 90. letech byla RNE relativně aktivní, zejména v Moskvě a dalších ruských městech, kde pořádala pochody a demonstrace, často spojené s násilnými střety s oponenty a menšinovými skupinami. RNE se také zapojovala do poskytování bezpečnostních služeb a výcviku svých členů v bojových technikách. Vzhledem ke své extremistické povaze však organizace čelila opakovaným zákazům a potlačování ze strany ruských úřadů. Ačkoliv byla oficiálně zakázána, její neoficiální buňky fungují dodnes.
Putinova křížová výprava
Ultranacionalistická a neonacistická opozice je jedinou, které se Putin opravdu obával. Ač můžou komunisté nebo demokratické síly proti němu řečnit, tyto skupiny mohou vzít do rukou zbraň a řešit neshody s vládou jiným způsobem. Proto se Putinova pozornost zaměřila zezačátku hlavně na ně.
Nešlo pouze však o nějaké mocenské obavy. Tyto skupiny představovaly výrazný problém pro bezpečnostní složky i imigranty ze Střední Asie a Kavkazu, kteří se stávali jejich cílem.
Putinův režim však proti nim nemohl jen tak zasáhnout. Tyto skupiny dohromady čítaly přes stotisíc členů a mnozí byli ozbrojeni. Musela tedy vzniknout záminka na jejich potlačení. Navíc tak početné skupiny by šlo nějak využít. Putin tedy využil stejnou taktiku jako u oligarchů — buď půjdeš se mnou, nebo končíš.
Záminka přišla zanedlouho. Limonov nenechal na sebe dlouho čekat. Vzhledem k etnickému složení Kazachstánu na severu této země žije početná ruská menšina. Limonov se na sever Kazachstánu v roce 2001 pokusil převést zbraně a zahájit ruské povstání za účelem přičlenění severního Kazachstánu do Ruské federace.
Kazašská policie však tento pokus zaznamenala a ve spolupráci s ruskou FSB Limonova a jeho spolupracovníky zatkla. Limonov byl obviněn z terorismu, nelegálního nákupu a prodeje zbraní, pokusu o sestavení vlastních ozbrojených složek a dalších zločinů. Soud pak však všechny tyto obvinění u Limonova zúžil na nelegální prodej zbraní, za což byl odsouzen na 4 roky. Tento trest si však ani celý neodseděl a po roce a půl byl propuštěn, nikoliv však jeho spolupracovníci (Proto někteří bývalí členové skupiny tvrdí, že šlo o akci FSB jak se jich zbavit, nicméně jedná se o jejich pouhé nepodložené teorie).
V této době se u národních bolševiků dochází k odštěpení skupiny okolo Alexandra Dugina. Dugin se začal od Limonova oddalovat v oblasti euroasianismu a vztahu k Vladimiru Putinovi. Dugin se začal s Putinem sbližovat, až se stal jedním z jeho hlasitých podporovatelů. Dnes je vnímán jako člověk s obrovským filosofickým vlivem na ruský režim i samotného Vladimira Putina, avšak takový obraz je přehnaný.
⟨…⟩
Další organizace, která měla ke Kremlu blízko byl Ruský obraz. Tato organizace vznikla v roce 2007 pod vedením Ilji Gorjačeva. Ten tvrdil, že úzce spolupracuje Nikitou Ivanovem, tehdejším vedoucím oddělení pro styk se zahraničím Kanceláře prezidenta Ruské federace.
Ruský obraz se zaměřoval hlavně na spolupráci se srbskými skupinami a podporou Vladimira Putina, stejně tak i udržoval styky s poslancem za stranu Vlast Sergejem Baburinem a Alexandrem Duginem.
Jejich aktivita však musela skončit poté, co jejich členové byli zapojení do vražd lidskoprávního aktivisty Stanislava Markelova a novinářky Anastazie Baburové.
Vesmírná hra
Ultranacionalistické a neonacistické síly však nebyly pouhou záležitostí ulice, ale začaly pronikat i do vrcholné politiky.
V 90. letech vzniká Kongres ruských komunit. Tato organizace, sice hlásící se k podpoře práv etnických Rusů na území bývalých států Sovětského svazu, prosazuje spíše ruský imperialismus. Mezi zakladatele této organizace patřili hlavně vojenští důstojníci, a to generál Alexandr Lebeď, Jurij Sokolov a Dmitrij Rogozin.
Lebeď, ač je za své angažmá v Podněstří mezi touto skupinou oslavován jako hrdina, nikdy na myšlenky imperialismu nepřistoupí a drží se spíše prodemokratických myšlenek.
Avšak Dmitrij Rogozin a Jurij Sokolov pak společně zakládají v roce 2000 stranu Vlast. Vlast sama sebe nazve jako socialisticko nacionální. To v mnohých, včetně poradce Vladimira Putina Anatolije Čubajse, začalo evokovat spojení s národním socialismem Adolfa Hitlera.
Možné spojené s nacismem však neskončí pouze u obrácení národního socialismu na «socialistický nacionalismus.» Aby toho nebylo málo, strana Vlast v roce 2005 se podílela na petici vyžadující zákaz všech židovských organizací v Rusku.
Roku 2005 pak Rogozin vedl kampaň strany Vlast do Moskevské dumy. Ta se stala kontroverzní tím, že její spot ukázal imigranty se středoasijských republik s nápisem «Vyčistíme Moskvu od odpadu.»
Tato kampaň vedla k zákazu kandidatury strany do Moskevské dumy, a to i přes to, že některé průzkumy dávaly straně až 11 %.
Ve Státní Dumě mezitím došlo k rozpadu strany Vlast na dvě skupiny. Vlast, která byla vedena Rogozinem a Glazajevem a Vlast vedená Sergejem Baburinem.
Rogozin se stal pro Kreml problém a byl nucen v roce 2006 rezignovat z vedení strany pod hrozbou jejího zrušení. Nicméně založil novou, Stranu velkého Ruska, avšak již bez reálné politické moci. Jen v roce 2008 se angažovala v kampani za kandidaturu Alexandra Lukašenka na ruského prezidenta.
Ač se zdál Rogozin politicky vyřízený, Surkov pro něj měl jiné plány. V roce 2008 byl Rogozin vybrán jako stálý zástupce Ruské federace pro NATO. V roce 2011 se pak stává místopředsedou vlády.
Po místopředovi vlády získává Rogozin funkci generálního ředitele Roskosmosu ( ruské vesmírné agentury), kterou vede až do roku 2022. Na konci roku 2023 byl zvolen jako senátor za takzvanou Záporožskou lidovou republiku.
Zajímavá je i Rogozinova aktivistická éra. Jeho nová strana byla jedním z pořadatelů takzvaného Ruského pochodu. Ten je znám svou krajně pravicovou rétorikou a mnohdy používání nacistických pozdravů. Díky tomu se dostává často do konfliktů s ruskou policií.
Sám Rogozin se účastnil v 90. letech pochodů Ruské národní jednoty. Existují videa jeho pochodu v hajlujícím davu, či jeho řečnění před nápisem «Židovský fašismus, není dnes nic horšího.»
Přesto Rogozin již v nultých letech jako zástupce Ruska v Radě Evropy řečnil o návratu fašismu do Evropy a po roce 2022 se stal jedním z největších bojovníků za «denacifikaci Ukrajiny.»
Strana Vlast žila však i bez Rogizna. Stranu v roce 2012 převzal bývalý poslanec za Jednotné Rusko Alexej Žuravljov. Ten nijak rétoriku nezměnil, ale i přes to strana vstoupila do Ruské lidové fronty, což je politická platforma zahrnující všechny blízké strany Jednotného Ruska. To znamená, že členy jsou všechny strany ze Státní dumy krom komunistů.
I přes to v roce 2016 konala strana Vlast konferenci v Petrohradu, kam pozvala své ultranacionalistické a neonacistické partnery z Evropy. Petrohrad tak hostil Britskou národní stranu, řecký Zlatý úsvit, německou Národně demokratickou strany, italskou Novou sílu a další jim podobné. Mimo těchto stran byl pozván i maďarská Fidesz, ten však účast odmítl.
Reakce Kremlu na tuto konferenci vzešla prostřednictvím mluvčího prezidenta Dmitrije Peskova. Ten oznámil, že o konferenci vědí, a že ji nebudou komentovat.
Ukrajina
Surkovův vliv na Ukrajinu a na Donbas bude předmětem dalšího článku, ale vzhledem k tématu je nutné alespoň okrajově zmínit.
Stejně jako v Rusku se v 90. letech objevily na scéně různé ultranacionalistické tak neonacistické síly. Na rozdíl od Ruska však tyto síly nepramenily z národního ponížení, ale z konečně získané samostatnosti.
V 90. letech bylo nejvýznamnější organizací Ukrajinské národní shromáždění — Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSO). Ta byla aktivní v mnohých konfliktech jako v Podněstří, kde bojovala na straně ruské armády nebo třeba v Čečensku, kde bojovala proti Rusům.
Zajímavé je, že dlouholetý předseda této organizace Dmytro Korčinskyj byl osobně pozván v roce 2005 Vladislavem Surkovem na letní kemp mládežnické proputinovské organizace Naši. Zde byl představen jako velký patriot a měl zde sérii přednášek pro mládež.
Paradoxním je, že UNA-UNSO, která se pak podílela na vytvoření strany Pravý sektor a pozdější Korčinského batalion Svaté Marie byly označeny Ruskou federací jako neonacisté a teroristé, kvůli nimž na Donbase jsou a proti nimž bojují, ačkoliv měli mezi sebou silné vazby.
Válka na Ukrajině také usmířila Kreml s ruskými ultranacionalisty. Po anexi Krymu, Národně bolševická strana, včetně Eduarda Limonova, podpořila Vladimira Putina. Tento vzorec se pak opakoval u většiny těchto skupin.
A nakonec přichází otázka, proč byl Rogozin pro Kreml, se svou minulostí, tak důležitý? Krom toho, že jeho angažmá ve vládě pomohlo získat Putinovu podporu v těchto kruzích, více zdrojů uvádí, že Rogozin byl aktivní v roce 2014 při získávání ultranacionalistů a neonacistů pro operace na východě Ukrajiny.
I z toho důvodu na Donbase bojují bývalí členové Ruské národní jednoty, na kterou měl Rogozin své vazby.
